„Nagual mi říkal, že druhá pozornost je ta nejnelítostnější věc, jaká vůbec existuje,“ dodala. „Jestliže se zaměří na předměty, pak není nic hroznějšího.“

„Hrozné je to, jen když na nich lpíme,“ opravil ji Nestor. „Ten, kdo kámen vlastnil, lpěl na životě a na své síle, a proto byl tak vyděšen, když cítil, že mu tělo požírají. Nagual říkal, že kdyby se byl pustil své chtivosti a odevzdal se smrti, ať už jakékoli, nebyl by v něm vůbec žádný strach.“

Don Juan říkal, že celek naší bytosti se skládá ze dvou vnímatelných částí. První je naše dobře známé fyzické tělo, které můžeme vnímat všichni, a druhou je světelné tělo. To je jako kukla nebo obal a vnímají je pouze vidoucí. Tento obal způsobuje, že vypadáme jako obrovské světelné vejce. Jedním z nejdůležitějších cílů čarodějství podle dona Juana je dosáhnout světelného vejce. Tento cíl lze splnit důmyslným uplatňováním snění a přísným a systematickým úsilím, které nazýval nedělám. Nedělání definoval jako neznámý skutek, v němž je zapojena celá naše bytost, která byla přinucena uvědomovat si svou světelnou část.

Aby tyto pojmy vysvětlil, rozdělil don Juan naše vědomí na tři nestejné velké části. Nejmenší část pak nazval první pozorností a řekl, že to je vědomí, které si každý normální člověk rozvinul, aby mohl jednat v každodenním světě. Toto vědomí zahrnuje i uvědomování si fyzického těla. Druhou velkou část nazval druhou pozorností a popisoval ji jako uvědomování si, které potřebujeme, abychom mohli vnímat svůj světelný obal a jednat jako světelné bytosti. Během našeho života se druhá pozornost drží v pozadí, pokud není přivolána do popředí záměrným výcvikem nebo traumatem z nějaké nehody. Tato pozornost se týká vědomí světelného těla. A poslední část, která je i největší, nazval třetí pozorností. To je nezměrné vědomí, které zahrnuje nedefinovatelné aspekty vědomí fyzického a světelného těla.

Nagual říkal, že zaměření druhé pozornosti má dvojí tvář. Ta první a nejsnazší je zlá. Ta nastane tehdy, když snivci používají snění k zaměření své druhé pozornosti na světské věci, jako jsou peníze nebo moc nad lidmi. Avšak dosáhnout té druhé tváře je nesmírně těžké. Stává se to tehdy, když snivci zaměří svou druhou pozornost na věci, které nejsou v tomto světě ani z tohoto světa, jako je například cesta do neznáma. Aby bojovníci této tváře dosáhli, potřebují nekonečnou bezchybnost.“

Don Juan však svoje tvrzení rozvíjel dál. Zapisování je prý způsob, jak se první pozornost zapojuje do úkolu zapamatovat si, a já prý si dělám poznámky proto, abych si pamatoval, co se říká a dělá. To, co mi doporučil don Genaro, však nebyl žert, protože kdybych na kus papíru psal špičkou prstu, nedělání poznámek by přinutilo mou druhou pozornost, aby se zaměřila na zapamatovávání, a já bych přestal hromadit hory papíru. Don Juan měl za to, že konečný výsledek by byl mnohem přesnější a silnější než zapisování poznámek. Pokud prý je mu známo, nikdy se to ještě nestalo, nicméně tento princip je zdravý

Don Juan mi popisoval snění různě. Dnes se mi zdá, že právě ten nejméně srozumitelný popis je vystihuje nejlépe. Don Juan říkal, že snění je vlastně nedělání spánku. A jako takové umožňuje těm, kdo je provádějí, využívat tu část života, kterou normálně stráví spaním. Je to, jako kdyby snivci přestali spát, a přece z toho nebyli nemocní. Snivcům spánek nechybí, ale vlivem snění se jakoby zvětšuje čas jejich bdění, protože používají ono údajné tělo navíc, neboli snové tělo, tělo snění.

Don Juan mi vysvětloval, že snové tělo se také někdy nazývá „dvojník“ nebo „ten druhý“, protože je dokonalou replikou snivcova těla. Je to energie, která je vlastní světelné bytosti, energie jako bělavá emanace podobná fantomu, kterou promítá zaměření druhé pozornosti do trojrozměrné podoby těla. Podle don Juanova výkladu snové tělo není žádný duch ani strašidlo, nýbrž je stejně skutečné jako všechno, s čím na světě zacházíme. Druhá pozornost je prý nutně puzena k tomu, aby se zaměřovala na celou bytost jako na energetické pole a tuto energii přetvářela v cokoli, co se hodí. Nejjednodušší je samozřejmě podoba fyzického těla, s nímž jsme již důkladně a důvěrně obeznámeni z každodenního života a z používání první pozornosti. To, co přivádí a směřuje energii celé naši bytosti tak, aby vytvářela všechno, co je v rámci daných možností, je známo jako vůle. Don Juan mi nedokázal říci, jaké jsou meze oněch daných možností, snad jen, že v rovině světelných bytostí je rozsah těchto možností tak obrovský, že by bylo zcela marné snažit se vymezovat jejich meze, a tak se vlastně energie světelných bytostí dá vůlí přetvořit v cokoli.

Když jsem před léty nabyl určitou zkušenost se sněním , ptal jsem se dona Juana, jestli zná nějaké kroky, které jsou nám všem společné. Tehdy mi řekl, že každý snivec se nakonec ukáže být jiný. Ale když jsem o tom hovořil s la Gordou, objevil jsem, že v našich zkušenostech se sněním je tolik podobností, že jsem si troufl stanovit možné klasifikační schéma jednotlivých stupňů.
Klidné bdění je stav předcházející snění, je to stav, při němž smysly spí, a přece si člověk všechno uvědomuje. Pokud jde o mě, vždycky jsem v tomto stavu vnímal načervenalé světlo, přesně takové, jaké vidíme, když se s pevně zavřenými víčky obrátíme ke slunci.

Druhý stupeň snění jsem nazval dynamickým bděním. V tomto stavu se červenavé světlo rozptýlí jako mlha, a člověk se najednou dívá na nějakou krajinu, na planinu, která je statická. Vidí trojrozměrný obraz, strnulý kousek něčeho, třeba otevřené krajiny nebo ulice, domu, člověka, tváře, zkrátka čehokoli.

Třetí stupeň jsem označil za pasivní svědčení. Při tomto stavu už snivec nevidí strnulý kousek světa, ale vlastníma očima pozoruje nějakou událost tak, jak se odehrává. Jako by převaha zrakového a sluchového smyslu vytvářela z tohoto stupně snění záležitost především pro oči a uši.

Čtvrtý stupeň je stav, při kterém jsem byl puzen k jednání. V tomto stavu člověk musí něco učinit, musí podniknout nějaké kroky a co nejvíc využít čas. Tento stupeň jsem nazval dynamická iniciativa.

Jednou večer jsme si sedli a nenuceně, jak to jen šlo, jsme začali hovořit o tom, co už o snění víme. Rychle nám začalo být jasné, že některá témata, na něž don Juan kladl zvláštní důraz, jsou základní.

Tak za prvé, snění samo. Zdálo se, že začíná jako jedinečný stav uvědomování, kterého člověk dosáhne zaměřením zbytku vědomí, jež pořád má, i když spí, na jednotlivé prvky nebo rysy svého snu.

Tento zbytek vědomí, který don Juan nazýval druhou pozorností, se do činnosti uvede nebo zapojí cvičením ne-dělání. Domnívali jsme se, že základní pomůckou pro snění je stav mentálního klidu, který don Juan nazýval „zastavení vnitřního dialogu“, neboli „nedělání samomluvy“. Když mě učil, jak to mám zvládnout, nechával mě chodit kilometry a kilometry s rozostřenýma očima, upřenýma v rovině těsně nad horizontem, aby tím zdůraznil periferní vidění. Jeho metoda byla účinná ve dvou směrech. Po létech snažení mi to umožnilo zastavit vnitřní dialog a také se tím vycvičila moje pozornost. Tím, že mě přinutil soustřeďovat se na periferní obraz, posílil don Juan mou schopnost soustředit se po dlouhá časová období na jednu jedinou činnost.

Později, když už se mi dařilo ovládat pozornost a uměl jsem celé hodiny bez rozptylování vykonávat jeden drobný obyčejný úkol, tedy něco, co jsem dříve nikdy nedokázal, mi řekl, že nejlepší způsob, jak vstoupit do snění, je soustředit se na oblast přímo na hrotu hrudní kosti, nahoře na břiše. Pozornost, které je zapotřebí pro snění, prý vyvěrá právě z této oblasti. Energie potřebná pro pohyb a hledání ve snění zas vychází z oblasti pár centimetrů pod pupkem. Tuto energii nazýval vůle, je to prý síla volit a spojovat. U ženy má pozornost i energie pro snění počátek v lůně.
„Snění ženy musí vycházet z lůna, protože tam má žena střed,“ prohlásila la Gorda. „Abych mohla začít se sněním nebo je zas ukončit, stačí mi, když umístím pozornost do lůna. Naučila jsem se cítit je zevnitř. Chvilinku vidím načervenalou záři a už jsem pryč.“

„A jak dlouho ti trvá, než začneš vidět tu načervenalou záři?“

„Pár vteřin. Ve chvíli, kdy mám pozornost v lůně, jsem již ve snění. Nikdy se s tím nemusím namáhat, nikdy. Ženy už jsou takové. Pro ženu je nejtěžší naučit se, jak začít. Několik let mi trvalo, než jsem soustřeďováním pozornosti na lůno zastavila vnitřní dialog. To je také možná důvod, proč žena vždycky potřebuje někoho jiného, kdo by ji popoháněl.

Nagual Juan Matus mi dával studené, mokré říční oblázky na břicho, abych se to místo naučila cítit. Nebo mi tam dával závaží. Měla jsem kus olova, které mi opatřil. Nechával mě zavřít oči a zaměřit pozornost na místo, kde je závaží. Pokaždé jsem usnula. Ale on se tím neznepokojoval. Vlastně ani moc nezáleží na tom, co člověk dělá, pokud ovšem má pozornost soustředěnou na lůno. Nakonec jsem se naučila soustředit se na to místo, aniž bych na něm něco měla. Jednou jsem se dostala do snění úplné sama. Prohmatávala jsem si břicho v místě, kam mi Nagual už tolikrát položil závaží, a najednou jsem zničehonic usnula jako obvykle, až na to, že mě něco vtáhlo rovnou do lůna. Uviděla jsem načervenalou záři a potom se mi zdál nádherný sen. Ale jakmile jsem se ho pokusila Nagualovi vyprávět, hned jsem poznala, že to nebyl obyčejný sen. Nijak mu nešlo říct, co ten sen vlastně byl, prostě jsem se jen cítila velice šťastná a silná. Nagual řekl, že to bylo snění.

Od té doby už na mé nikdy závaží nepoložil. Nechal mě provádět snění bez zasahování. Jen se na něj občas zeptal a pak mi dal několik rad. Takhle se taky má instruktáž snění provádět.“

Don Juan jí prý řekl, že za nedělání, které napomáhá snění, může posloužit všechno, ovšem za předpokladu, že přiměje pozornost k fixaci. Tak například chtěl, aby společně s ostatními učedníky upřené zírala na listy a kamení. Povzbuzoval také Pablita, aby si vybudoval vlastní zařízení na nedělání. Pablito začal nedělání chozením pozpátku. Pohyboval se tak, že se rychle díval do stran, aby věděl, kudy má jít, a vyhnul se překážkám v cestě. Navrhl jsem mu, aby používal zpětné zrcátko, a on tento nápad rozvinul do konstrukce dřevěné přilby s připojeným držákem na dvě malá zrcátka ve vzdálenosti asi patnácti centimetrů od obličeje a pět pod rovinou očí. Tato dvě zrcátka mu nebránila v pohledu dopředu, a vzhledem k tomu, že byla upevněna v širokém úhlu, pokrývala celý úhel za ním. Pablito se chlubil, že periferně vidí svět v celém okruhu 360 stupňů. Vyzbrojen tímto výtvorem, mohl Pablito ujít pozpátku každou vzdálenost a chodit neomezeně dlouho.

Velmi důležitým tématem byla i poloha, kterou člověk zaujímá při snění.

„Nevím, proč mi Nagual neřekl hned na začátku, že nejlepší poloha pro ženu je sedět na zkřížených nohách a nechat tělo padnout kamkoli, jakmile se pozornost dostane do snění,“ povzdechla si la Gorda. „Nagual mi o tom řekl snad teprve až rok poté, co jsem začala. Teď si do této polohy na chvilku sednu, vybavím si pocit svého lůna a okamžitě sním.“

Na začátku jsem prováděl snění stejně jako la Gorda vleže na zádech až do dne, kdy mi don Juan řekl, že nejlepší výsledky dosahnu, když si sednu na měkkou, tenkou rohož, chodidla si dám k sobě a stehny se budu dotýkat rohože. Poznamenal, že mám pružné kyčelní klouby, a tak bych si je měl rozcvičit, abych se mohl stehny rohože úplné dotýkat. Vejdu-li prý do sněnív této pozici, moje tělo nesklouzne ani neupadne na stranu, ale trup se mi nakloní dopředu a čelem se budu opírat o chodidla.

Dalším velmi důležitým okruhem byla doba provádění snění. Don Juan nám řekl, že zdaleka nejlepší hodiny jsou pozdě v noci nebo časně zrána. Tyto hodiny upřednostňoval z důvodů, které označoval jako praktické uplatňování poznání čarodějů. Protože prý člověk musí snění provádět v určitém sociálním prostředí, musí hledat nejlepší možné podmínky, kdy může být o samotě a nikým nevyrušován. Vyrušování, které měl na mysli, souviselo s pozorností lidí, nikoli s jejich fyzickou přítomností. Pro dona Juana nemělo smysl se stáhnout ze světa a někde se ukrývat, protože i když je člověk sám na izolovaném, opuštěném místě, stále převažuje vyrušování ze strany jeho bližních, protože nelze odstínit fixaci jejich první pozornosti. Jedině lokálně a v čase, kdy většina lidí spí, lze nakrátko odvrátit část této fixace. To se děje právě v době, kdy první pozornost těch, kdo jsou kolem nás, spí.

Tím jsme se dostali k don Juanovu popisu druhé pozornosti. Vysvětlil nám, že pozornost, kterou člověk potřebuje na počátku snění, se musí přinutit násilím, aby setrvala na některé určité věci ve snu. Obyčejný sen můžeme proměnit ve snění jedině tehdy, znehybníme-li svou pozornost.

Ve snění prý člověk musí používat stejné mechanismy pozornosti jako v každodenním životě, vysvětloval dále don Juan. Naše první pozornost se velkou silou naučila zaměřovat na jednotlivé věci světa, aby proměnila amorfní a chaotickou říši vnímání do uspořádaného světa vědomí.

Don Juan nám také řekl, že druhá pozornost má za úkol sloužit jako vábnička, jako přivolávač šancí. Čím více se procvičuje, tím větší je možnost dosáhnout kýžených výsledků. Ale to je vůbec obecná funkce pozornosti, funkce, která je v našem každodenním životě natolik považována za samozřejmou, že si jí vůbec nevšímáme, a pokud se setkáme s jejím náhodným výskytem, pak o tom mluvíme jako o nehodě nebo shodě okolností, a nikoli v tom smyslu, že právě naše pozornost onu událost přivolala.

Naše hovory o druhé pozornosti připravily půdu pro další klíčové téma, a sice snové tělo. Don Juan uložil la Gordě úkol ustálit druhou pozornost co možná nejpevněji na jednotlivých složkách pocitu létání ve snění. Tento úkol sloužil jako prostředek, který ji dovede ke snovému tělu.

„Jak ses naučila létat ve snění, Gordo? Učil tě to někdo?“

„Nagual Juan Matus mě učil na této zemi,“ odpověděla. „Ale ve snění mě učil někdo, koho jsem nikdy neviděla. Byl to jenom hlas, který mi říkal, co mám dělat. Nagual mi dal za úkol, abych se ve snění naučila létat, a ten hlas mi říkal, jak to mám dělat. Trvalo mi to pak několik roků, než jsem se naučila přesouvat se ze svého běžného těla, kterého se můžeš dotýkat, do snového těla.“

„Tohle mi musíš vysvětlit, Gordo.“

„Když jsi snil, že jsi vystoupil ze svého těla, tak ses učil dostat se do svého snového těla,“ pokračovala. „Ale jak já to vidím, Nagual ti nedal žádný konkrétní úkol, a tak jsi to všelijak zkoušel postaru. Já jsem naproti tomu dostala za úkol používat svoje snové tělo. Sestřičky měly stejný úkol. Pokud jde o mě, jednou se mi zdálo, že létám jako papírový drak. Řekla jsem o tom Nagualovi, protože se mi líbil ten pocit klouzání. Vzal to velice vážně a proměnil to v úkol. Řekl, že jakmile se člověk naučí provádět snění, každý sen, který si dokáže zapamatovat, už není sen, ale snění.

Začala jsem potom ve snění vyhledávat létání. Ale neuměla jsem to přivodit. Čím víc jsem se snažila svoje snění ovlivňovat, tím to bylo těžší. Nagual mi nakonec řekl, abych se přestala snažit a nechala to, až to přijde samo. Pomalounku jsem začala ve snění létat. To se stalo, když mi nějaký hlas říkal, co mám dělat. Vždycky jsem měla pocit, že je to ženský hlas.

Když jsem se naučila dokonale létat, Nagual mi řekl, že každý létací pohyb, který provádím ve snění, musím opakovat, i když bdím. Tys měl stejnou příležitost, když ti šavlozubý tygr ukazoval, jak máš dýchat. Ale ty ses ve snění nikdy v šavlozubého tygra neproměnil, takže jsi to ani nemohl pořádné zkoušet, když jsi bděl. Ale já jsem se naučila létat při snění. Když jsem přesunula svou pozornost do snového těla, mohla jsem létat jako drak, i když jsem bděla. Jednou jsem ti ukázala, jak létám, protože jsem chtěla, abys viděl, že jsem se naučila používat snové tělo, ale tys nevěděl, co se děje.“

To byla zmínka o tom, jak mě jednou vyděsila nepochopitelným kouskem. Tenkrát skutečně poletovala ve vzduchu nahoru a dolů jako papírový drak. Ta událost pro mě byla tak absurdní, že jsem ji vůbec nemohl nijak logicky pochopit. Jako vždycky, když jsem byl postaven tváří v tvář věcem tohoto charakteru, zařadil jsem si je do beztvaré kategorie „vjemů, vnímaných v podmínkách nesmírného stresu“. Tvrdil jsem, že je-li stres příliš veliký, může se smyslové vnímání značně deformovat. Moje vysvětlení sice nic nevysvětlovalo, ale zdálo se, že aspoň dopřává klid mému rozumu.

Namítl jsem jí, že to, co nazývá přesunem do snového těla, s sebou určitě nese něco víc než pouhé opakování létacích pohybů.

Chvíli přemýšlela, než odpověděla.

„Myslím, že určitě i tobě Nagual říkal, že jediné, na čem při provádění tohoto přesunu opravdu záleží, je pevné zakotvení druhé pozornosti. Nagual říkal, že to, co vytváří svět, je pozornost Měl samozřejmě naprostou pravdu. A neříkal to bezdůvodně. Byl mistrem pozornosti. Myslím, že nechal na mně, abych si sama přišla na to, že k přesunu do snového těla mi stačí zaměřit pozornost na létání. Bylo důležité uložit si energii do snění, abych mohla pozorovat všechno, co dělám při létání. To byl jediný způsob, jak si dát do pořádku druhou pozornost. Jakmile byla jednou pevná, stačilo ji lehce zaměřit na jednotlivé detaily a pocity spojené s létáním a to navodilo další snění o létání, až se mi stalo běžnou rutinou, že se ve snění vznáším ve vzduchu.

Pokud tedy šlo o létání, moje druhá pozornost byla pronikavá. Když mi dal Nagual za úkol, abych se přesunula do snového těla, měl na mysli, abych se přepojila na druhou pozornost i při bdění. Alespoň tak jsem tomu rozuměla. První pozornost, tu, která vytváří svět, nelze nikdy úplně přemoct. Lze ji pouze na chviličku vypnout a nahradit druhou pozorností, ovšem za předpokladu, že si jí tělo nasbíralo dostatečné množství. Snění je přirozeně způsob, kterým se shromažďuje druhá pozornost. Takže já bych řekla, že musíš provádět snění tak dlouho, až ti poleze ven i ušima, aby ses do snového těla mohl přesunout i v bdělém stavu.“

„A dovedeš se přesunout do snového těla, kdykoli se ti zachce?“

„Ne, tak snadné to zas není,“ odpověděla. „Naučila jsem se opakovat pohyby a pocity létání i při bdění, a přesto nemůžu létat pokaždé, když chci. Ale někdy mívám pocit, že zábrana spadla. Moje tělo je v takových chvílích volné a já si můžu létat, jako kdybych snila.“

Řekl jsem la Gordě, že pokud jde o mě, don Juan mi dal tři úkoly, jak si cvičit druhou pozornost. Prvním úkolem bylo ve snění najít svoje ruce. Potom mi doporučil, abych si vybral určité místo, zaměřil na něj svou pozornost a potom prováděl denní snění, abych zjistil, jestli tam opravdu můžu jít. Doporučil mi, abych si na to místo dosadil někoho, koho znám, nejradši nějakou ženu, a udělal dvojí: především vysledoval jemné změny, které by mi ukazovaly, že tam jsem při snění, a za druhé, abych si vyčlenil nějaký nenápadný detail, jenž bude přesné tím, nač se zaměří moje pozornost.

Nejzávažnějším problémem, který snivec v tomto ohledu má, je neuhýbající fixace druhé pozornosti na nějaký detail, který pozornost každodenního života naprosto neodhalí. Tímto způsobem si pro ni vytvoří takřka nepřekonatelnou překážku, aby mohl ověřovat platnost snění. To, co člověk při snění hledá, není to, čemu věnuje pozornost při běžném životě.

Don Juan říkal, že o znehybnění druhé pozornosti je třeba usilovat pouze v době, kdy se to člověk teprve učí. Potom se musí potýkat s takřka nepřemožitelným tahem druhé pozornosti a na všechno se dívat jenom letmo a rychle. Při snění se musíme spokojit jen s co možná nejkratšími pohledy. Jakmile se na něco zaměříme, okamžitě ztrácíme kontrolu.

Poslední úkol, který mi v hrubých rysech uložil, bylo vystoupit ze svého těla. Částečně se mi to podařilo a po celou dobu jsem to také pokládal za svůj jediný skutečný úspěch ve snění. Don Juan odešel dřív, než jsem dovedl k dokonalosti snový pocit, že se při snění můžu zabývat světem obyčejných záležitostí. Měl jsem za to, že čas mého snění se nutné začne překrývat se světem každodenního života, ale don Juanův odchod to přerušil.

Aby mi objasnil, jak se ovládá druhá pozornost, seznámil mé don Juan s pojmem vůle. Říkal, že vůli můžeme chápat jako maximální ovládání světelnosti těla jakožto energetického pole. Můžeme ji také popisovat jako rovinu zdatnosti nebo jako stav bytí, který nečekané a kdykoli zasahuje do života bojovníka. Je prožívána jako síla, která vyzařuje ze střední části těla po chvíli absolutního ticha, čiré hrůzy nebo hlubokého smutku, ale nikoli ve chvíli štěstí, protože štěstí je příliš rušivé a neumožňuje bojovníkovi soustředění, které potřebuje, aby mohl používat světelnost těla a proměňovat ji v ticho.

„Nagual mi říkal, že smutek působí na lidské bytosti stejně mocně jako děs,“ řekla la Gorda. „Smutek bojovníka přiměje přelévat krvavé slzy. Obojí může přivodit okamžik ticha. Ticho však přicházívá samo od sebe, protože o něj bojovník usiluje po celý život.“

„A ty sama jsi někdy ten okamžik ticha pocítila?“ zeptal jsem se.

„Určitě ano, ale nedovedu si vzpomenout, jaký je. Oba jsme ho už pocítili, ale ani jeden z nás si z něj nic nepamatuje. Nagual říkal, že je to okamžik temnoty, chvíle ještě tišší než okamžik, kdy zastavíš vnitřní dialog. V té temnotě, v tom tichu se pak rodí záměr směrovat druhou pozornost, ovládat ji a přimět ji něco dělat. Proto se tomu říká vůle. Záměr a jeho účinek jsou vůle. Nagual říkal, že to je spojeno dohromady. Tohle všechno mi říkal, když jsem se učila létat ve snění. Záměr létat vytváří účinek létání.“

Podotkl jsem, že jsem už takřka odepsal možnost, že někdy prožiju vůli.

„Ale ano, poznáš ji,“ ujistila mě la Gorda. „Problém je v tom, že ani ty ani já nejsme dost dychtiví dozvědět se, co se s námi děje. Necítíme svou vůli, protože si myslíme, že by to mělo být něco, co určité známe, co děláme, co cítíme, jako když se například rozzlobíme. Ale vůle je velice tichá, nenápadná. Vůle patří druhému já.“

„Jakému druhému já, Gordo?“

„Vždyť ty víš, o čem mluvím,“ odsekla mi. „Při snění jsme v našem druhém já. Už jsme do něj vstoupili nesčetněkrát, ale ještě pořád nejsme úplní.“

„Nagual říkal, že záměr je přítomný všude,“ řekla najednou la Gorda.

„Co to znamená?“

„Já nevím. Jenom říkám nahlas věci, které mě napadají. Nagual také říkal, že záměr vytváří svět.“

Věděl jsem, že tato slova jsem už dřív slyšel. Napadlo mě, že je don Juan určitě řekl i mně, ale že jsem je zapomněl.

„A kdy ti to don Juan říkal?“ zeptal jsem se.

„Kdy, to si nepamatuji. Ale říkal mi, že lidé a všechny ostatní živé bytosti jsou otroky záměru. Jsme v jeho spárech. Přiměje nás udělat všechno, co chce. Nutí nás jednat ve světě. Dokonce nás přinutí i umřít.

Avšak staneme-li se bojovníky, záměr bude naším přítelem. Dovolí nám být na chvíli svobodní, občas k nám dokonce přijde, jako kdyby nás očekával. Říkal mi, že on sám je jenom přítelem záměru, ale Silvio Manuel je prý jeho mistrem.“

Měl jsem v sobě zasuté vzpomínky, které se jako příval snažily prodrat ven. Zdálo se, že se každou chvíli vynoří na povrch. Chvíli jsem prožíval pocit nesmírné marnosti, ale potom se něco ve mně vzdalo. Uklidnil jsem se. Už jsem vůbec neměl zájem dozvídat se dál o Silvio Manuelovi.

La Gorda si vyložila změnu v mé náladě tak, že ještě nejsme dostatečně připraveni, abychom mohli čelit svým vzpomínkám na Silvia Manuela.

„Nagual nám všem ukázal, co umí udělat svým záměrem,“ řekla zprudka. „Uměl zůsobit, že se objevovaly různé věci, když přivolal záměr.

Říkal mi, že pokud chci létat, musím přivolat záměr létat. Pak mi ukázal, jak on sám ho umí přivolat, a vyskočil do vzduchu a vznášel se v kruzích jako obrovský drak. Nebo udělal, aby se mu v ruce objevovaly všelijaké věci. Říkal, že zná záměr mnoha věcí a že si je umí přivolat, jestliže se na ně zaměří. Rozdíl mezi ním a Silviem Manuelem prý je v tom, že Silvio Manuel jako mistr záměru uměl záměr všeho.“

Řekl jsem jí, že k tomu jejímu vysvětlení ještě potřebuji vysvětlení. Zdálo se, že se usilovně snaží nějak si v hlavě uspořádat slova.

„Já jsem se naučila záměr létání tak, že jsem opakovala všechny pocity, které jsem měla, když jsem létala ve snění. A to bylo jediné. Nagual se v životě naučil záměr stovek věcí. Ale Silvio Manuel šel přímo ke zdroji a dostal se na něj. Nemusel už se učit záměr ničeho. Se záměrem byl jedno a totéž. Problém ovšem byl v tom, že už neměl žádnou vlastní touhu, protože záměr žádnou vlastní touhu nemá, a tak se v tom, co chce, musel spoléhat na Naguala. Jinými slovy, Silvio Manuel mohl udělat všechno, co Nagual chtěl. Nagual řídil záměr Silvia Manuela. Ale protože ani Nagual už neměl žádné touhy, tak většinu času nedělali nic.“

Don Juan nám říkal, že lidské bytosti jsou rozděleny ve dví. Pravá strana, kterou nazýval tonal, obsahuje všechno, co si intelekt dovede představit. Levá strana, nagual, je říše nepopsatelných věcí, říše, kterou nelze obsáhnout slovy. Je-li pochopení to, co se děje, pak snad lze levou stranu pochopit, ale pouze celým tělem. Odtud také ono vzdorování jakékoli konceptualizaci.

Don Juan nám říkal, že schopnosti, dovednosti, možnosti i výkony čarodějství, od nejjednodušších po ty nejúžasnější, jsou všechny obsaženy přímo v lidském těle.

Starý Indián byl laskavý, ale přísný. Jednou, když už don Juan dost zesílil a takřka se zotavil, uštědřil mu stařec pořádnou ránu do zad a přesunul ho do stavu zvýšeného vědomí. A potom mu bez jakýchkoli dalších předběžných příprav sdělil část pravidla, která se týkala Naguala a jeho role.

Přesně totéž udělal don Juan i mně a la Gordě. Přiměl nás posunout vědomí a pak nám vyprávěl pravidlo Nagualu:

Síla, která ovládá osud všech živých bytostí, se nazývá Orel, nikoli však proto, že by byla orlem nebo měla s orlem něco společného, ale proto, že se vidoucímu jeví jako nezměrný černočerný orel, který stojí vzpřímeně, jako stávají orli, a svou výškou dosahuje do nekonečna.

Když vidoucí upřeně hledí na černotu, kterou je Orel, čtyři vzplanutí světla mu odhalí, jaký Orel je. První vzplanutí je jako úder blesku a pomůže vidoucímu rozeznat obrysy Orlova těla. Jsou na něm bílé ostrůvky, které vypadají jako orlí pera a orlí pařáty. Druhé vzplanutí blesku odhalí třepotavou černotu, vytvářející vítr, která připomíná orlí křídla. Při třetím vzplanutí blesku spatří vidoucí pronikavé, nelidské oko. A čtvrté a poslední vzplanutí odhaluje, co Orel dělá.

Orel požírá vědomí všech bytostí, které byly ještě před chvílí živé na zemi a nyní jsou mrtvy a jako nepřetržitý roj svatojánských mušek připlouvají k Orlovu zobáku, aby se setkaly se svým pánem, aby naplnily to, proč žily. Orel rozebírá tyto drobné plamínky, rozprostírá je, asi tak jako když jirchář napíná kůži, a pak je požírá, neboť vědomí je Orlovi potravou.

Orel, ona síla, která ovládá osudy všech živých věcí, zrcadlí najednou a stejnou měrou všechny tyto živé bytosti. Proto není nijak možné, aby se člověk k Orlovi modlil a žádal o dobrodiní, aby doufal v milost. Orlova lidská část je příliš zanedbatelná na to, aby mohla pohnout celkem.

Jedině podle Orlových činů může vidoucí poznat, co Orel chce. Ačkoli Orel není dojat okolnostmi žádné živé bytosti, přesto dal každé z nich dar. Bude-li si to přát, bude každá mít po svém způsobu a po svém právu sílu udržet si plamen vědomí, sílu neuposlechnout volání smrti a nenechat se spotřebovat. Každá živá bytost dostala sílu, pokud si to přeje, hledat otvor ke svobodě a projít. Vidoucímu, jenž tento otvor vidí, a bytostem, které jím projdou, je jasné, že Orel jim tento dar věnoval proto, aby se zachovalo vědomí.

Aby někdo vedl živé bytosti k tomuto otvoru, stvořil Orel Naguala. Nagual je dvojitá bytost, které bylo odhaleno toto pravidlo. Ať se tak děje ve formě lidské bytosti, nebo ve formě zvířecí, rostlinné nebo jakékoli, která žije, Nagual je vlivem své dvojnosti puzen k tomu, aby hledal tento skrytý průchod.

Nagual přichází ve dvojici, jako muž a žena. Dvojitý muž a dvojitá žena se stávají Nagualem teprve tehdy, když jim bylo každému sděleno toto pravidlo a když je každý z nich plně pochopil a celé přijal.

Oku vidoucího se Nagual i Nagualka jeví jako světelné vejce, které má čtyři oddělení. Na rozdíl od obyčejného člověka, který má jen dvě strany, levou a pravou, má Nagual levou, stranu rozdělenou do dvou dlouhých úseků a stejně tak i pravou má rozdělenou ve dví.

Orel stvořil prvního Naguala a první Nagualku jako vidoucí a okamžitě je uvedl do světa, aby viděli. Dal jim čtyři bojovnice, které byly stopařky, tři bojovníky a jednoho kurýra, o které mají pečovat, rozvíjet je a dovést ke svobodě.

Bojovnice jsou nazývány čtyři směry, čtyři rohy čtverce, čtyři nálady, čtyři větry, čtyři různé ženské osobnosti, které existují v lidském rodě.

První z nich je východ. Nazývá se pořádek. Je optimistická, lehkomyslná, smířlivá a vytrvalá jako nepřetržitý vánek.

Druhá je sever. Nazývá se síla. Je vynalézavá, necitlivá, přímá a houževnatá jako ostrý vítr.

Třetí je západ. Nazývá se cit. Je introspektivní, lítostivá, vychytralá a lstivá jako poryv větru.

Čtvrtá je jih. Nazývá se růst. Je pečující, hlučná, plachá a vřelá jako horký vítr.

Tři bojovníci a kurýr jsou představitelé čtyř typů mužské aktivity a temperamentu.

První typ je znalý muž, učenec, šlechtic, muž spolehlivý a vážený, zcela oddaný dokončení svého úkolu, a( již je jakýkoli.

Druhý typ je muž činu, nepostižitelný a vrtošivý, skvělý, vtipný a nepostižitelný společník.

Třetí typ je organizátor za scénou, je to tajemný a nepoznatelný muž. Nedá se o něm nic říci, protože nedovolí, aby o něm něco proklouzlo.

Kurýr je čtvrtým typem. Je to mlčenlivý, vážný muž, ochotný pomáhat, který si vede velice dobře, je-li veden, ale nemůže stát sám o sobě.

Aby to Orel Nagualovi a Nagualce usnadnil, ukázal jim, že každý z těchto typů mužů a žen na zemi má ve svém světelném těle určité zvláštní rysy.

Učenec má něco jako mělkou jamku, jasnou prohlubeň na solárním plexu. U někoho vypadá jako kaluž nesmírné světelnosti, někdy hladká a zářivá, jako zrcadlo, které nezrcadlí.

Muž činu má pár vláken, která mu vyzařují z krajiny vůle. Počet vláken kolísá od jedné do pěti, jejich velikost od síly provázku po tlusté chapadlo, podobné biči, dlouhé až dva a půl metru. U některých se vyvinula v chapadla až tři vlákna.

Muž za scénou se nedá poznat podle nějakého charakteristického rysu, nýbrž podle schopnosti zcela bezděčně vytvářet výbuch síly, který účinně zablokuje pozornost vidoucích. V přítomnosti tohoto typu člověka vidoucí zabřednou spíše do vnějších datailů, než aby viděli.

Pomocník nemá žádnou zřejmou konfiguraci. Vidoucímu se ukazuje jako jasná záře ve světelné skořápce bez poskvrnky.

V říši ženské se východ pozná podle takřka nepostřehnutelných skvrn ve světelnosti, které vypadají tak trochu jako odbarvená místa.

Sever má celkovou radiaci, vyzařuje načervenalou záři, takřka jako žár.

Ženu západu obklopuje jemný film. Tento film způsobuje, že vypadá tmavší než ostatní.

Jih má přerušovanou záři. Tato žena na chvíli svítí a potom zhasne, aby se opět rozsvítila.

Nagual s Nagualkou mají ve světelných tělech dva různé pohyby. Pravá strana se vlní, zatímco levá strana víří.

Pokud jde o osobnost, Nagual je člověk vyrovnaný, neměnný, podpírající. Nagualka je bytost, která vede boj, ale přesto je uvolněná, stále si uvědomuje, ale bez námahy a napětí. Oba zrcadlí čtyři typy svého pohlaví jako čtyři způsoby jednání.

První příkaz, jenž dal Orel Nagualovi a Nagualce, zněl, že musí sami najít další skupinu čtyř bojovnic, čtyř směrů, které budou přesnou replikou stopařů, ale budou to snivci.

V očích vidoucího snivci jako by měli v pase zástěru z vláken podobných chlupům. Také stopaři mají obdobné rysy, něco jako zástěru, jenomže místo vláken se skládá z nečetných malých, kulatých výčnělků.

Osm bojovnic se rozdělí na dvě skupiny, které se nazývají pravá a levá planeta. Pravou planetu tvoří čtyři stopařky a levou čtyři snivkyně. Orel pak naučil bojovnice každé planety pravidlu jejich zvláštního úkolu: stopařky se učí stopovat a snivkyně snít.

Dvě bojovnice z každého směru žijí společně. Jsou si tak podobné, že jsou jedna druhé jako odraz v zrcadle a ve vzájemném zrcadlem mohou najít útěchu a další výzvu jenom bezchybností.

Čtyři snivkyně nebo čtyři stopařky se scházejí dohromady jedině tehdy, když mají vykonat nějaký náročný úkol, avšak chytit se za ruce ty čtyři mohou jen za velmi zvláštních okolností, protože při dotyku splývají v jedinou bytost. Toho lze použít pouze v případě opravdu veliké nutnosti nebo ve chvíli, kdy budou opouštět tento svět.

Dvě bojovnice každého směru jsou spojeny s jedním z mužů v jakékoli kombinaci, která se ukáže nezbytná. Takto vytvářejí skupinu čtyř domácností, které jsou schopné začlenit tolik bojovníků, kolik je zapotřebí.

Také bojovníci a kurýr mohou tvořit nezávislou jednotku čtyř mužů, ale každý z nich také může fungovat jako bytost zcela nezávislá, jak to diktuje potřeba.

Nagual a jeho skupina pak dostali příkaz, aby našli tři další kurýry. Mohou to být pouze muži nebo pouze ženy nebo i různě namícháni, nicméně kurýři muži musí být typem pomocníka, tedy čtvrtým typem, a ženy zase musí patřit jihu.

Aby Orel zajistil, že první Nagual dovede svou skupinu ke svobodě a neochýlí se nikde z cesty ani se nepokazí, vzal Nagualku do druhého světa, aby jim svítila jako maják na cestu a vedla skupinu k otvoru.

Potom dostal Nagual a jeho bojovníci příkaz, aby na všechno zapomnělí. Byli ponořeni do temnoty a dostali nové úkoly: úkol vzpomenout si sami na sebe a úkol rozpomenout se na Orla.

Příkaz zapomenout byl tak obrovský, že se všichni rozdělili. Nepamatovali si, kdo jsou. Orlovým záměrem bylo, že pokud budou schopni znovu se na sebe rozpomenout, najdou svou vlastní celistvost. Jedině pak budou mít sílu i trpělivost, kterou budou potřebovat, aby našli a vydrželi svou konečnou cestu. Až znovu získají svou vlastní celistvost, jejich posledním úkolem bude najít novou dvojici dvojitých bytostí, odhalit jim toto pravidlo, a tím z nich učinit nového Naguala a Nagualku. A stejně tak jako se prvnímu Nagualovi a první Nagualce dostalo malé skupinky, i oni pak musí nové nagualské dvojici poskytnout čtyři bojovnice stopařky, tři bojovníky a jednoho muže-kurýra.

Když byl první Nagual se svou skupinou připraven projít průchodem, první Nagualka na ně čekala, aby je vedla. Tehdy jim přikázali, aby s sebou do druhého světa vzali novou Nagualku, která by zas dávala signály sirým lidem, a nového Naguala nechali ve světě, aby se takto celý cyklus opakoval.

Ve světě bylo pod Nagualovým vedením nejméně šestnáct lidí: osm bojovnic, čtyři bojovníci včetně samotného Naguala, a čtyři kurýři. Ve chvíli, kdy odcházejí ze světa a kdy s nimi je i nová Nagualka, jich je sedmnáct. Pokud Nagualovi jeho osobní síla dovolí mít více bojovníků, pak jejich počet musí narůstat v násobcích čtyř.

Postavil jsem dona Juana před otázku, jak se toto pravidlo dostalo k člověku. Don Juan vysvětloval, že je bez konce a že pokrývá všechny stránky bojovníkova jednání. Výklad a shrnutí pravidla je dílem vidoucích, jejichž jediným úkolem už od nepaměti je vidět Orla a pozorovat jeho nepřetržitý tok. Na základě svých pozorování pak vidoucí dospěli k závěru, že je-li rozbita světelná skořápka, která obsahuje člověkovo lidství, je možné v Orlovi najít slabounký odraz člověka. A tak mohou vidoucí pochopit neodvolatelná Orlova rozhodnutí a řádně je vyložit a sebrat ve formě platné podstaty.

Don Juan objasňoval, že toto pravidlo není pohádka a že přejít do svobody neznamená věčný život tak, jak se běžně věčnost chápe, tedy život navěky. Toto pravidlo říká, že si člověk může udržet vědomí, kterého se ve chvíli smrti většinou vzdává. Don Juan však neuměl vysvětlit, co znamená udržet si vědomí, nebo si to možná ani neuměl představit. Jeho dobrodinec mu řekl, že jakmile člověk přejde, vstoupí do třetí pozornosti a jeho tělo v úplné celistvosti vzplane poznáním. Každá buňka si okamžitě uvědomí sebe sama a současně si uvědomuje i celistvost těla.

Jeho dobrodinec mu také říkal, že tento druh vědomí nedává žádný smysl naší mysli, rozdělené na políčka. Proto také podstatným momentem bojovníkova zápasu ani není, aby si uvědomil, že přechod tak, jak je stanoven pravidlem, znamená přechod do třetí pozornosti, jako spíše aby pochopil, že vůbec takové vědomí existuje.

Během našich setkání s don Juanovými bojovníky se jako vedlejší téma objevila i otázka ovládané pošetilosti. Jednou jsme s donem Juanem hovořili o dvou kategoriích, na něž se nutně dělí všechny bojovnice, tedy o snivkyních a stopařkách, a tehdy mi tento pojem stručně vysvětlil. Říkal, že všichni členové jeho skupiny provádějí snění a stopování jako součást svého každodenního života, ale že ty ženy, které vytvářejí planetu snivců a planetu stopařů, jsou prý ve své činnosti prvořadé autority.

Stopař je ten, kdo přijímá tíži každodenního života. Bývají to manažeři nebo lidé, kteří jednají s lidmi. Provádějí všechno, co má něco společného se světem obyčejných záležitostí. Stopaři praktikují ovládanou pošetilost, tak jako snivci provádějí snění. Jinými slovy ovládaná pošetilost je základem stopařství, tak jako sny jsou základem snění. Don Juan řekl, že když se to tak vezme, nejvíc, čeho může bojovník dosáhnout ve druhé pozornosti, je snění, a v první pozornosti je to stopařství.

Don Juanův dobrodinec věnoval obzvláštní čas a péči tomu, aby dona Juana i jeho bojovníky naučil všemu, čeho je třeba k dokonalému zvládnutí umění stopovat. Don Juan vyprávěl, jaké složité triky jeho dobrodinec používal, aby vytvořil vhodný kontext, v němž by se zvýraznil kontrast mezi výroky pravidla a jednáním bojovníků v každodenním světě, kdy se stýkají s normálními lidmi. Don Juanův dobrodinec si prý byl jist, že jedině takto je dokáže přesvědčit, že jediný způsob, jak ve společenském prostředí může jednat bojovník, jenž nemá vlastní důležitost, je ovládaná pošetilost.

Když připravoval svoje triky, don Juanův dobrodinec zpravidla postavil jednání lidí a jednání bojovníků proti přikázáním pravidla, potom se stáhl a nechal věcem přirozený spád. Na nějakou dobu převládla pošetilost lidí a zatáhla do sebe bojovníky, což se zdá být přirozeným během věcí. Bylo to tak ovšem jenom proto, aby nakonec podlehla daleko širším záměrům pravidla.

Don Juan prý zpočátku cítil odpor k tomu, jak jeho dobrodinec ovládá hráče. Dokonce prý mu to jednou řekl rovnou do očí. Jeho dobrodince to ale nevyvedlo z konceptu. Tvrdil, že to jeho manipulování je pouze iluze, kterou vytváří Orel. On prý je jenom bezchybným bojovníkem a jeho činy jsou pouze pokorným pokusem zrcadlit Orla.

Don Juan tvrdil, že síla, s níž jeho dobrodinec vykonával svoje záměry, pramenila z jeho poznání, že Orel je skutečný a definitivní a že to, co lidé dělají, je vyložená bláhovost a pošetilost. Když se to dá dohromady, dostaneme se k ovládané pošetilosti, kterou prý don Juanův dobrodinec chápal jako jediný most mezi bláznovstvím lidí a konečností Orlových výroků.

Proto naučil la Gordu a mně společně vidět, aby nám mohl ukázat, že lidské bytosti se vidoucímu sice jeví jako světelná vejce, ale vejčitý tvar je pouze vnější obal, světelná schránka, v níž sídlí nesmírně úchvatné, znepokojivé a fascinující jádro, vytvořené ze soustředných kruhů žlutavé světelnosti, v barvě připomínající plamen svíčky. Při našem posledním sezení nás nechal vidět lidi, kteří přecházeli kolem kostela. Bylo pozdě odpoledne, takřka tma, a přece ta stvoření ve svých tuhých, světelných kokonech vyzařovala tolik světla, že všechno kolem nich bylo jasné jako křišťál. Ten pohled byl úžasný.

Don Juan nám vysvětloval, že ty vejčité skořápky, které nám připadají tak jasné, jsou vlastě mdlé. Světelnost totiž vyzařuje ze zářivého jádra a skořápka ve skutečnosti jeho záři tlumí. Don Juan nám prozradil, že tuto skořápku je nutno rozbít, aby se bytost osvobodila. Musí se v pravou chvíli rozbít zevnitř asi tak, jako rozbíjejí skořápku stvoření, která se líhnou z vajíčka. Pokud to neudělají, udusí se a zemřou. A stejně jako u tvorů, kteří se klubou z vajíčka, ani bojovník nesmí rozbít skořápku své světelnosti, dokud nenastane pravý čas.

Don Juan řekl, že ztratit lidskou formu je jediný způsob, jak rozbít onu skořápku, jediný prostředek, jak osvobodit ono znepokojivé světelné jádro, jádro vědomí, které je potravou Orlovi. Rozlomit tu skořápku znamená vzpomenout si na své druhé já a dospět ke své celistvosti.

Zuleica mi řekla, že pokud se snění provádí uvnitř, je lepší, když je to v naprosté temnotě, vleže nebo vsedě na úzké posteli, nebo ještě lépe vsedě v úzké žebřině, podobné rakvi. Podle jejího mínění se má snění venku provádět pod ochranou nějaké jeskyně, v písčinách vodních jam nebo v horách vsedě u skály, ale nikdy ne na plochém dně údolí nebo u řeky, jezera nebo u moře, protože roviny stejně jako voda jsou v protikladu k druhé pozornosti.

Každé moje sezení se Zuleikou bylo prosyceno nádechem tajemná. Zuleica mi vysvětlovala, že nejbezpečnější způsob, jak se dostat do druhé pozornosti přímo, je pomocí rituálních úkonů, monotónním prozpěvováním nebo jemnými pohyby, které se stále opakují.

Zuleica mi vysvětlila, že snivec musí začínat od barevného bodu. Při počátečním náporu je intenzivní světlo nebo ničím netlumená tma snivci k ničemu. Jako výchozí bod se skvěle hodí například barva purpurová, světle zelená nebo syté žlutá. Ona však prý dává přednost oranžovočervené, protože jí zkušenost dokázala, že právě tato barva v ní vyvolává největší pocit klidu. Ujistila mě, že jakmile se mi podaří vstoupit do oranžovočervené barvy, budu už mít trvale soustředěnou druhou pozornost, ovšem za předpokladu, že si dokážu uvědomovat posloupnost fyzických událostí.

Při la Gordině vyprávění jsem si vzpomněl, že i mě Zuleica nechala vlézt do chlupatého oblečení. Slova, jimiž mi přikazovala vlézt dovnitř, mi odhalila důvod, proč ho používá. Vedla mě tak, abych nahou kůží cítil, jak je chlupaté, a zejména pak kůží na lýtkách. Stále znovu opakovala, že lidské bytosti mají skvělé centrum vnímání vně lýtek a že pokud by se kůže v této krajině uměla uvolnit nebo uklidnit, pak by se rozsah našeho vnímání rozšířil způsoby, které nelze racionálně dohlédnout. To oblečení bylo velice měkké a teplé a navozovalo mi v nohách neobyčejný pocit uvolnění. Nervy v lýtkách se velice stimulovaly.

Také la Gorda prý měla stejný pocit fyzické příjemnosti. Tvrdila dokonce, že to byla síla ponča, co ji vedlo, aby našla ostrůvek oranžovočervené barvy. To oblečení se jí tak zalíbilo, že si podle originálu zhotovila jedno pro sebe, a i když prý nemělo stejný účinek, přesto jí poskytovalo potěšení a pocit dobrého rozpoložení. Nakonec prý s Josefinou obě trávily veškerý možný čas v pončech, která la Gorda oběma ušila.

Také Lidia s Rosou byly navlečeny do tohoto oděvu, ale nikdy si ho zvlášť neoblíbily. Já ostatně také ne.

La Gorda vysvětlovala tuto svou i Josefininu oblibu jako přímý důsledek skutečnosti, že byly dovedeny ke své snové barvě, když měly tento oděv na sobě. Tvrdila, že jsem k němu lhostejný proto, že jsem vůbec nevstoupil do barevné krajiny, ale ta barevnost prý spíš přišla ke mně. Měla pravdu. Vedle Zuleičina hlasu diktovalo výsledek této přípravné fáze ještě něco jiného. Podle všech náznaků mé Zuleica vedla stejnými kroky jako la Gordu a Josefinu. Mnohokrát jsem upřeně zíral na tmu po celou dobu sezení a byl jsem připraven vizualizovat si barevnou skvrnu. Ve skutečnosti jsem byl svědkem celé proměny čiré tmy v přesně ohraničenou skvrnu intenzivního jasu a potom mě vychýlilo vnější svedení, na něž jsem zaměřoval pozornost, což skončilo tak, že jsem vstoupil do stavu klidného bdění. Teprve tehdy jsem se poprvé ponořil do oranžovočerveného zbarvení.

Zdálo se, že když jsem se naučil setrvávat v zavěšení mezi spánkem a bděním, Zuleica zvolnila tempo. Dokonce jsem byl přesvědčen, že vůbec nespěchala, aby mě vyvedla z tohoto stavu. Nechávala mě v něm a nezasahovala, nikdy se mě na něj neptala, možná proto, že její hlas byl určen pouze na příkazy a ne na vyptávání. Nikdy jsme si opravdu nepovídali, alespoň ne tak, jak jsem si povídal s donem Juanem.

Když jsem byl ve stavu klidného bdění, jednou jsem si uvědomil, že pro mě nemá smysl, abych v něm setrvával. Přestože byl příjemný, bylo nabíledni, že má svoje meze. Tehdy jsem v těle pocítil chvění a otevřel jsem oči, či spíše oči se mi samy od sebe otevřely. Zuleica na mě upřeně hleděla. Na okamžik jsem pocítil zmatek. Napadlo mě, že jsem se probudil, a ocitnout se tváří v tvář Zuleice z masa a kostí bylo něco, co jsem neočekával. Zvykl jsem si na to, že slyším jenom její hlas. Také mě překvapilo, že už není noc. Rozhlédl jsem se. Nebyli jsme doma u Zuleiky. Potom mi náhle došlo, že sním a že jsem se probudil.

Pak Zuleica začala s další stránkou svého učení. Učila mé, jak se mám pohybovat. Začala pokynem, že mám umístit svoje vědomí do středu těla. V mém případě je střední bod pod dolním okrajem pupku. Řekla mi, abych s ním zametal podlahu, tedy abych břichem vykonával kolébavý pohyb, jako kdybych k němu měl připevněný smeták. V průběhu nesčetného počtu sezení jsem se pokoušel dokázat to, k čemu mě její hlas vybízel. Nedovolila mi vstoupit do stavu klidného bdění. Jejím úmyslem bylo vést mě tak, aby ve mně při bdělém stavu vyvolala pocit, že zametám podlahu břichem. Prý stačí, že jsem na levé straně vědomí. Je to dostatečná výhoda, abych si při tomto cvičení vedl dobře.

Jednoho dne se mi zcela bezdůvodné, alespoň jak jsem si myslel, podařilo mít jakýsi mlhavý pocit v břišní krajině. Nebylo to nic zřetelného, a když jsem na to zaměřil pozornost, uvědomil jsem si, že je to píchavý pocit uvnitř tělesné dutiny, ne tak docela v krajině žaludku, ale spíš nad ním. Čím víc jsem jej zkoumal, tím více podrobností jsem si všiml. Neurčitost tohoto pocitu se brzy proměnila v jistotu. Mezi solárním plexem a pravým lýtkem bylo zvláštní nervní spojení jako píchavý pocit.

Když tento pocit zesílil, bezděčně jsem zvedl pravé stehno k hrudníku. Takto se oba body dostaly k sobě tak blízko, nakolik to dovolila anatomie mého těla. Chvíli jsem se třásl neobvyklou nervozitou a potom jsem jasně ucítil, že zametám podlahu břišní krajinou. Byl to hmatový pocit, který se stále znovu a znovu opakoval, jak jsem vsedě kolébal tělem.

Při dalším sezení mi Zuleica dovolila vstoupit do stavu klidného bdění. Tou dobou už tento stav nebyl přesné totéž co dříve. Zdálo se, že mám v sobě jakési ovládání, které tlumilo mou radost. Nebyl jsem tak volný jako dřív. Toto ovládání mé také přimělo, abych se zaměřil na kroky, které jsem učinil, abych se do tohoto stavu dostal. Nejdříve jsem si všiml svěděni na bodu druhé pozornosti ve své světelné skořápce. Masíroval jsem tento bod prsty tak, jako kdybych hrál na harfu, a bod mi klesl k břichu. Cítil jsem ho takřka na kůži. Pocítil jsem píchavý pocit vně svého pravého lýtka. Byla to směsice příjemnosti i bolesti. Tento pocit mi vyzařoval do celé nohy a potom do spodní části zad. Cítil jsem, jak se mi třesou hýždě. Celé tělo mi ochromilo nervové vlnění. Připadalo mi, že se mi tělo nohama nahoru chytilo do sítě. Byl jsem jako sevřený do U, jako bych se čelem dotýkal prstů na noze. Potom jsem měl pocit, že jsem překládán na dvě poloviny a rolován v prostěradle. To moje nervové křeče způsobovaly, že se prostěradlo se mnou uprostřed do sebe zavíjelo. Když to rolování skončilo, už jsem svoje tělo necítil. Zbylo ze mě pouze beztvaré vědomí, nervové křeče zabalené samy do sebe. Toto vědomí spočinulo v jamce, v prohlubni ze sebe sama.

Potom jsem pochopil, že není možné popsat, co se děje ve snění. Zuleica řekla, že vědomí levé a pravé strany jsou zavinuta do sebe. Obě spočinula v jediném uzlíčku v prohlubni, ve stlačeném středu druhé pozornosti. Aby člověk mohl provádět snění, musí zacházet jak se světelným tělem, tak s fyzickým tělem. Nejdříve je nutno zpřístupnit střed, kde se shlukuje druhá pozornost, a to buď tak, že ho někdo jiný postrkuje zvenku dovnitř, nebo že ho snivec nasává zevnitř. Potom je třeba vysadit první pozornost, a proto se musí středy fyzického těla, které jsou umístěny v břiše a v lýtkách, zejména v pravém lýtku, stimulovat a umístit co nejblíže k sobě, až se zdá, že se spojily. Pak nastává pocit, že je člověk svazován, a druhá pozornost se automaticky chopí vedení.

Zuleičino vysvětlení, které předávala v rozkazech, byl ten nejvýstižnější způsob, jak popsat, co se děje, protože žádné ze smyslových zkušeností, které jsou zapojeny ve snění, nejsou součástí normálního inventáře smyslových údajů. Byly pro mě všechny záhadou. Ten pocit svědění, to lechtání mimo mé, bylo lokalizováno, a proto také když jsem je pocítil, byl zmatek v mém těle minimální. Avšak pocit, že jsem rolován sám do sebe, byl daleko znepokojivější. Byla v něm celá škála pocitů, které uvrhly moje tělo do stavu šoku. Byl jsem přesvědčen, že se v jednom okamžiku moje čelo dotýkalo prstů na noze, což je však poloha, kterou nejsem schopen docílit. A přece vím nade vší pochybnost, že jsem byl v síti a visel jsem vzhůru nohama jako hruška, s prsty na nohou u čela. Nicméně ve fyzické rovině jsem fakticky seděl a stehny se opíral o hrudník.

Zuleica mi také řekla, že pocit, že jsem ubalován jako doutník a ukládán do prohlubně druhé pozornosti, je výsledkem splývání mého pravého a levého vědomí ve vědomí, které si prohodilo vládu, a levá strana se ujala vedení. Zuleica mě vyzývala, abych byl dostatečně pozorný a zachytil zpětný pohyb, kdy se obě pozornosti zas budou stávat tím, čím normálně jsou, tedy stavem, kdy otěže drží pravá.

Nikdy jsem nezachytil ty pocity, kterých se to týkalo, ale její výzva se mi stala posedlostí do té míry, že jsem samou snahou všechno pozorovat uvízl ve zhoubném váhání. Musela tedy svou výzvu zase odvolat a přikázat mi, abych přestal s tím zkoumáním, protože mám na práci zas jiné věci.

Musím se prý především zdokonalit v ovládání pohybu vůlí. Tohle poučení začala tím, že mi znovu a znovu přikazovala, abych otevřel oči, dokud jsem ve stavu klidného bdění. Stálo mě hodně úsilí, než jsem to provedl. Až jednou se mi oči zničehonic samy otevřely a já jsem nad sebou uviděl tyčící se Zuleiku. Ležel jsem, ale nemohl jsem určit kde. Bylo tam nesmírné ostré světlo, jako kdybych byl přímo pod silnou elektrickou žárovkou, ale to světlo mi nesvítilo do očí přímo. Bez námahy jsem Zuleiku viděl.

Přikázala mi, abych vstal tak, že si ten pohyb budu přát. Řekla mi, že se musím vytáhnout na nohy pomocí svého břicha, že tam mám tři silná chapadla, která můžu používat jako berle a zvednout tak celé tělo.

Vykoušel jsem všechny myslitelné způsoby, jak se zvednout. Marně. Pocítil jsem zoufalství a fyzickou nevoli, která připomínala noční můry, které jsem míval jako malý, při nichž jsem se nemohl probudit, a přece jsem byl úplně bdělý a zoufale se snažil křičet.

Nakonec ke mně Zuleica promluvila. Řekla mi, že musím dodržovat určité pořadí. Bylo prý ode mě zbytečné a vyloženě hloupé užírat se a rozčilovat, jako kdybych měl co do činění se světem každodenního života. Užírat se patří jen k první pozornosti, druhá pozornost prý je klid sám. Chtěla, abych opakoval pocit, který jsem měl, když jsem zametal podlahu břichem. Myslel jsem si, že si musím sednout, abych to mohl provést. Aniž bych o tom nějak uvažoval, sedl jsem si a zaujal jsem polohu, v níž jsem byl, když moje tělo poprvé vyvolalo onen pocit. Něco se ve mně zhouplo a najednou jsem stál. Nedokázal jsem rozeznat, co jsem udělal, abych se pohnul. Napadlo mě, že když to začnu dělat celé znovu, budu moci zachytit tu posloupnost. Jakmile mě ta myšlenka napadla, už jsem se znovu ocitl vleže na zemi. Když jsem se zase postavil, uvědomil jsem si, že v tom není žádný postup, že abych se pohnul, musím zamýšlet tento svůj pohyb někde na velmi hluboké rovině. Jinými slovy, že musím být do nejvyšší míry přesvědčen, že se pohnout chci. Ještě přesnější by možná bylo říci, že musím být přesvědčen, že se pohnout potřebuji.

Jakmile jsem jednou pochopil tento princip, Zuleica chtěla, abych procvičoval všechny myslitelné stránky volního pohybování. Čím více jsem cvičil, tím mi bylo jasnější, že snění je ve skutečnosti racionální stav. Zuleica mi to vysvětlila. Řekla, že ve snění je pravá strana, tedy racionální vědomí, zabaleno uvnitř vědomí levé strany, aby měl snivec pocit střízlivosti a rozumnosti, ale tento vliv rozumnosti musí být co nejmenší a smí se používat jenom jako obranný mechanismus, který snivce chrání před přehnanými a prapodivnými podniky.

Dalším krokem bylo naučit se řídit svoje snové tělo. Už když jsem se poprvé setkal se Zuleikou, dal mi don Juan úkol, abych upřeně zíral na patio. Sedel jsem tam na bedně a svědomitě jsem se věnoval tomuto zírání, někdy celé hodiny. Vždycky jsem byl u Zuleiky sám. Zdálo se, že ve dnech, kdy jsem k ní chodil, všichni někam odcházeli nebo se schovávali. Ticho a samota pracovaly v můj prospěch a mně se podařilo zapamatovat si jednotlivé detaily patia.

Zuleica mi proto dala za úkol otevřít oči ve stavu klidného bdění, abych patio viděl. Trvalo mi mnoho sezení, než jsem to dokázal. Nejdříve jsem otevřel oči a viděl jsem Zuleiku, a ona mé škubnutím těla zase odrazila jako míček do stavu klidného bdění. Při jednom takovém odrazu jsem pocítil intenzivní chvění. Cosi, co bylo umístěno v mých nohách, si s rachotem proklestilo cestu nahoru až k hrudníku a já jsem to vykašlal. Noční výjev s patiem ze mé vyšel, jako kdyby se mi vynořily průdušky. Bylo to jako řev nějakého zvířete.

Slyšel jsem Zuleičin hlas. Přicházel ke mně jako slabounký šepot. Nerozuměl jsem, co říká. Nejasně jsem si všiml, že sedím na bedně. Chtěl jsem vstát, ale cítil jsem, že nejsem pevný. Bylo to, jako by mé odnášel vítr. Potom jsem velice jasně uslyšel Zuleičin hlas, jak mi říká, abych se nehýbal. Snažil jsem se zůstat bez hnutí, ale jakási síla mé táhla a já jsem se probudil ve výklenku v hale. Proti mně stál Silvio Manuel.

„Jenom Florindo, to stačí. Pokud jde o to, kdo jsem, tak ti můžu rovnou říct, že jsem bojovnice, která zná tajemství stopařství. A pokud jde o to, co pro tebe mám udělat, tak ti můžu říct, že tě budu učit prvním sedmi principům stopařství, prvním třem poučkám pravidla stopařů, a prvním třem stopařským manévrům.“

Sáhodlouze jsem jí vysvětloval, co mi říkal don Juan, že totiž osobní příběh je síla, která překáží, a že ho bojovník potřebuje vymazat. A nakonec jsem ještě dodal, že don Juan mi přímo zakázal vůbec někdy o svém životě mluvit.

Smála se tomu vysokou fistulkou. Zdálo se, že má velikou radost.

„To platí jenom pro muže,“ prohlásila pak. „Nedělání osobního života znamená, že můžeš vykládat nekonečné příběhy, ale ani jediný o svém skutečném já. Chápej, že když jsi mužem, tak to znamená, že máš za sebou pevný příběh. Máš rodinu, přátele, známé, a každý z nich si o tobě vytvořil určitou představu. Když jsi mužem, jsi vysvětlitelný a máš zodpovědnost a povinnost podávat vysvětlení. Nemůžeš jen tak snadno zmizet. Aby ses vymazal, musíš udělat kus práce.

U mě je tomu jinak. Já jsem žena a to mi dává skvělou výhodu. Nemusím podávat vysvětlení. Copak nevíš, že ženy jsou nevypočitatelné, že nemusí nic vysvětlovat?“

„Já nechápu, co myslíte tím podáváním vysvětlení.“

„Myslím tím, že ženy můžou snadno zmizet. Žena se může vdát, když už nic jiného. Žena patří svému manželovi. V rodině, kde je hodné dětí, se dcery velmi brzy odkládají. Nikdo s nimi nepočítá, a tak je tu určitá šance, že některá zmizí beze stopy. Jejich zmizení se snadno přijímá.

Avšak syn je něco, na čem se staví. Pro syna není tak snadné vyklouznout a zmizet. A i když se mu to podaří, zanechá za sebou stopy. Syn má pocit viny, že zmizel. Dcera ne.

Když tě Naugal učil, abys o svém osobním životě držel pusu na zámek, chtěl ti tím pomoct překonat pocity, že jsi ublížil své rodině a přátelům, kteří s tebou nějak počítali.

Po boji, jenž trvá celý život, se nakonec bojovník samozřejmě vymaže, ale ten boj si od něj vybere svou daň. Takový muž se stává tajnůstkářským a má se věčně sám před sebou na pozoru. Žena se nemusí s touto potíží potýkat. Žena je připravena rozplynout se ve vzduchu. Vlastně se to od ní i očekává.

Nemusím nic tajit, protože jsem žena. Mně je to úplné fuk. Utajování je cena, kterou musíte vy muži zaplatit za to, že jste pro společnost důležití. Tento boj je určen pouze mužům, protože oni litují toho, že se vymazali, a stále nacházejí všelijaké cesty, jak se zas někde nějak vynořit. Vezmi si například sám sebe, jak pořád někam chodíš přednášet.“

Florinda mě velmi zvláštním způsobem znervózňovala. V její přítomnosti jsem pociťoval podivný neklid. Bez váhání bych připustil, že i z dona Juana a Silvia Manuela jsem byl nervózní a plný úzkosti, ale ten pocit byl jiný. Jich jsem se opravdu bál, zejména Silvia Manuela. Děsil mě, a přece jsem se s tímto svým děsem naučil žít. Z Florindy jsem neměl strach. Moje nervozita spíše vycházela z toho, že jsem rozmrzelý. Cítil jsem se ohrožený jejím taktem a obratností.

Nedívala se na mě tak upřeně, jak to dělával don Juan nebo Silvio Manuel. Ti dva na mě vždycky upírali oči tak dlouho, až jsem odvrátil hlavu a dal jim najevo, že se poddávám. Florinda se na mé dívala jen letmo. Oči jí neustále přeskakovaly z jedné věci na druhou. Zdálo se, že zkoumá nejen moje oči, ale každou píď mého obličeje i těla. Když mluvila, rychle přebíhala pohledem z mé tváře na moje ruce, na své nohy nebo na střechu.

„Je ti ze mě nepříjemně, vid?“ zeptala se.

Tahle její otázka mé dokonale zaskočila. Zasmál jsem se. Ale její hlas vůbec nezněl výhružně.

„Je,“ připustil jsem.

„Ale to je zcela pochopitelné,“ pokračovala. „Ty jsi zvyklý na to, že jsi muž. Žena pro tebe znamená stvoření, které je tu pro tvé blaho. Žena je pro tebe hloupá. A skutečnost, že jsi muž a ještě k tomu Nagual, ti to dělá mnohem obtížnější.“

Pocítil jsem potřebu se bránit. Měl jsem zato, že ta dáma je velice předpojatá, a chtěl jsem jí to říct. Začal jsem ve velkém stylu, ale takřka okamžitě jsem zmlkl, když jsem slyšel, jak se směje. Měla mladistvý smích, plný radosti. Don Juan s donem Genarem se mi také pořád smáli a jejich smích byl také radostný, ale ve Florindině smíchu se ozývaly jiné vibrace. V jejím smíchu nebyl spěch, ani tlak.

„Myslím, že bychom měli radši jít dovnitř. Nemělo by nás nic rozptylovat. Nagual Juan Matus už tě provedl a ukázal ti svět. To bylo důležité k tomu, co ti musel říct. Já zas mám jiné věci, o nichž budu mluvit, a ty vyžadují jiné prostředí.“

Sedli jsme si na kožený gauč v pokojíku stranou od patia. Uvnitř jsem se cítil uvolněnější. Začala mi rovnou vyprávět příběh svého života.

Narodila se v dost velikém mexickém městě v zámožné rodině. Byla jedináčkem a od chvíle, kdy přišla na svět, ji rodiče rozmazlovali. Bez jediného nádechu falešné skromnosti Florinda přiznala, že si vždycky uvědomovala, jak je krásná. A krása prý je démon, kterému se daří a náramně vzkvétá, když je obdivován. Ujišťovala mé, že může bez nejmenšího stínu pochybností říct, že přemoci tohoto démona je daleko nejtěžší. Když prý se rozhlédnu kolem a vyhledám krásné lidi, najdu ta nejubožejší stvoření, jaká si umím představit.

Nechtěl jsem se s ní přít, ale přesto jsem velmi intenzivně pociťoval touhu jí říct, že je poněkud dogmatická. Zřejmě zachytila moje pocity, protože na mě mrkla.

„Jsou to vážně ubožáci, měl bys mi to věřit. Jen to zkus. Jen zkus nepřikyvovat jejich představě, že jsou krásní, a tedy i důležití. Pochopíš, co mám na mysli.“

Florinda tvrdila, že na zemi neexistuje způsob, jak někomu přikázat, aby nabral poznání, ani sobě samotnému ne. To je prý záležitost spíš pomalá. Tělo samo ve správnou dobu a za správných okolností, tedy v bezchybnosti, se vzchopí k poznání, aniž by do toho zasahovalo přání.

Chvíli jsme postáli u předních dveří a vyměňovali jsme si příjemné poznámky a banality. Najednou mi oznámila, že Nagual Juan Matus mě k ní přivedl právě dnes proto, že prý ví, že jeho čas na zemi se už chýlí ke konci. Obě formy poučení, kterého se mi dostalo podle celkového plánu Silvia Manuela, jsou prý již dovršeny. Zbývá pouze to, co mi musí říct ona. Zdůraznila, že u ní nejde ani tak o vlastní poučení, jako spíš o to, abych si k ní vytvořil pouto.

„První zásadou stopařského umění je, že si bojovník vybírá svoje bojiště. Bojovník nikdy nejde do boje, aniž by věděl, jaké je okolí. Svou bitvou s Celestinem mi ta žena ukázala první princip stopařství.

„Odhodit všechno, co je zbytečné, to je druhá zásada umění stopovat,“ řekla, aniž mi dopřála čas něco říct.

Její vyprávění mé tak nesmírně zaujalo, že jsem si ani nevšiml, že zmizela stěna z mlhy, ani kdy. Prostě jsem si uvědomil, že už tam není. Florinda vstala ze židle a vedla mě ke dveřím. Chvíli jsme tam stáli, tak jako na konci našeho prvního setkání.

Díky Celestinovu hněvu, řekla Florinda, prý léčitelka mohla ukázat jejímu tělu první tři zásady pravidla stopařů. Jejímu tělu, ale nikoli rozumu. Mysl totiž měla zcela zaměřenou pouze na sebe, protože pro ni neexistovalo nic mimo její fyzickou bolest a strach, že ztratí svou krásu, ale její tělo vzalo na vědomí, co se stalo, a pak mu stačilo pouze znamení, aby si vzpomnělo a dalo všechno zas do pořádku.

„Bojovníci nemají svět, který by je choval jako v bavlnce, a tak musí mít pravidlo,“ pokračovala. „Nicméně pravidlo stopařů platí pro každého.

Celestinova arogance byla jeho zkázou, a pro mě počátkem poučení a osvobození. Jeho sebedůležitost, kterou jsem měla i já, nás oba nutila věřit, že jsme v podstatě víc než všichni ostatní. Léčitelka nás přivedla zpátky k tomu, co doopravdy jsme - nuly, nic.

První zásadou pravidla je, že všechno, co nás obklopuje, je nezměřitelné tajemství.

Druhou zásadou pravidla je, že se musíme stále snažit toto tajemství rozmotat, aniž bychom mohli doufat, že se nám to podaří.

A třetí zásadou je, že bojovník, který si uvědomuje nezměrné tajemství, jež ho obklopuje, a který si uvědomuje svou povinnost snažit se toto tajemství rozmotat, zaujme své místo mezi tajemstvími, jež mu právem náleží, a sám sebe také považuje za tajemství. A proto pro bojovníka tajemství bytí nemá konce, ať je to bytí oblázku, mravence nebo jeho samého. To je bojovníkova pokora. Člověk je naroveň všemu ostatnímu.“

„Nekomplikuj to,“ řekla, jako by to přikazovala. „Snaž se být jednoduchý. Použij všechno soustředění, které máš, aby ses rozhodl, jestli půjdeš do boje nebo ne, protože při každé bitvě jde o život. To je třetí zásada stopařského umění. Bojovník musí být ochoten a připraven zaujmout svoje poslední stanoviště tady a teď. Ale nikoli ve zmatku, hlava nehlava.“

Nemohl jsem si prostě uspořádat myšlenky. Protáhl jsem si nohy a položil jsem se na pohovku. Zhluboka jsem dýchal, abych si uvolnil břišní krajinu, která se zdála jako utažená na uzel.

„Správné,“ přikývla Florinda. „Vidím, že uplatňuješ čtvrtou zásadu stopařského umění. Uvolnit se, odevzdat se, ničeho se nebát. Teprve tehdy nám síly, které nás vedou, otevřou cestu a pomohou nám. Teprve tehdy.“

Ze všech sil jsem se snažil vzpomenout si, jak mi don Juan ukazoval zásady stopařského umění. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se moje mysl odmítala soustředit na minulé zkušenosti. Vzpomínka na dona Juana byla tak mlhavá. Vstal jsem a začal jsem se rozhlížet.

Pokoj, v němž jsme byli, byl vybrané zařízený. Podlaha z velikých žlutohnědých dlaždic byla zhotovena s vynikající řemeslnou dovedností. Chystal jsem se prozkoumat nábytek. Přistoupil jsem ke krásnému tmavohnědému stolu. Florinda ke mně přiskočila a mocně mnou zatřásla.

„Správně jsi použil pátou zásadu stopařského umění,“ řekla mi. „Dej pozor, ať se nezatouláš.“

„A co je ta pátá zásada?“

„Když má bojovník před sebou vyhlídky, s nimiž se nemůže zabývat, na chvíli se stáhne. Nechá mysl volně přebíhat z tématu na téma. A čas vyplní něčím jiným. Postačí cokoli.

Přesné to jsi udělal. Ale když si to teď vykonal, musíš uplatnit šestou zásadu. Bojovník zhustí čas. Rozhoduje i okamžik. V bitvě o život je vteřina věčností, věčností, která může rozhodnout o výsledku. Bojovník usiluje o vítězství, proto zahustí čas. Bojovník nepromarní ani okamžik.“

Vysvětlila mi, že rekapitulace je silnou stránkou stopařů, asi tak jako snové tělo je silnou stránkou snivců. Spočívá v tom, že se rozpomenou na svůj život do nejmenších podrobností. Dobrodinec jí prý dal tu bednu jako nástroj i jako symbol. Nástroj, který jí umožní naučit se soustředění, protože v ní bude muset sedět roky, než jí před očima proběhne celý život. A zároveň jako symbol malých mezí naší osoby. Dobrodinec jí prý slíbil, že až bude s rekapitulací hotová, bednu rozbije na znamení, že už přestala být omezována svou osobou.

Stopaři používají bedny nebo rakve v zemi, aby se v nich uzavřeli, když znovu prožívají každou chviličku svého života. Prožívají, a nikoli si pouze vybavují ve vzpomínkách. Stopaři musí provádět tak důkladnou rekapitulaci svého života, protože Orel svým darem člověku vyjádřil ochotu přijmout náhražku místo skutečného vědomí, ale tato náhražka musí být jeho dokonalou replikou. Protože vědomí je Orlovi potravou, může se Orel místo vědomí spokojit i s dokonalou rekapitulací.

Potom mi Florinda vyložila základy rekapitulace. Prvním stupněm je prý vyprávění všech událostí života, které obvyklým způsobem vyčnívají a dají se prozkoumat.

Druhým stupněm je podrobnější vzpomínání, které systematicky začíná v nějakém bodě, třeba v okamžiku, než se stopař usadil v bedně, a teoreticky může sahat až do okamžiku narození.

Ujistila mě, že dokonalá rekapitulace může bojovníka změnit stejně jako naprosté ovládání snového těla, ne-li ještě více. V tomto ohledu vede stopařství a snění ke stejnému cíli, a to je vstup do třetí pozornosti. Je však důležité, aby bojovník uměl obojí a používal to v praxi. U žen prý záleží na konfiguraci jejich světelného těla, jestli se stanou mistry v tom či onom. Muži zas mohou obojí provádět poměrně snadno, ale nikdy se nedostanou na takovou úroveň zdatnosti, kterou v těchto uměních dosahují ženy.

Florinda mi vysvětlila, že klíčovým prvkem při rekapitulaci je dýchání. Dech chápe zcela magicky, protože jeho funkcí je dávat život. Vzpomínání je prý snadné, jestliže člověk může snížit hladinu stimulace kolem svého těla. To je také důvod, proč ta bedna. Dýchání také podporuje stále hlubší a hlubší vzpomínky. Stopaři si musí teoreticky vybavit všechny pocity, které v životě měli, a tento proces začíná dechem. Upozornila mě, že to, co mé učí, je jen úvod. Později a za jiných okolností mě prý bude učit dalším finesám.

Vyprávěla mi, že ji dobrodinec měl k tomu, aby si sepsala seznam událostí, které musí znovu prožít. Tento postup podle něj začíná nádechem. Stopaři začínají s bradou na pravém rameni, pomalu vdechují a hlavou přitom opisují stoosmdesátistupňový oblouk. Nádech končí na levém rameni. Jakmile vdechování skončí, hlava se vrací do uvolněné polohy. Při výdechu se dívají rovné před sebe.

Stopař si pak vezme událost, kterou má první na seznamu, a setrvá u ní tak dlouho, dokud si znovu neprobere všechny pocity, které ta událost spotřebovala. A jak si stopaři připomínají pocity, které uložili do toho, co si zrovna vybavují, pomalu vdechují a pohybují hlavou z pravého ramene na levé. Takové dýchání obnovuje energii. Florinda tvrdila, že světelné tělo neustále vytváří vlákna podobná pavučině, která vyčuhují ze světelné hmoty a jsou poháněna všemožnými emocemi. Proto každá situace, při níž dochází ke vzájemnému působení, nebo situace, v níž jsou zapojeny city, potenciálně vyčerpává světelné tělo. Když stopaři při vzpomínání dýchají zprava doleva, magickým působením dechu sbírají vlákna, která poztráceli. Pak následuje výdech zleva doprava a stopaři výdechem odhazují vlákna, která v nich zanechala jiná světelná těla, zapojená do události, na niž právě vzpomínají.

Florinda prohlásila, že tohle jsou nezbytné předběžné základy stopařství, jimiž prošli všichni členové její skupiny. Je to úvod k náročnějším cvičením tohoto umění. Dokud stopaři neprojdou těmito základy a nezískají zpátky svoje vlákna, která zanechali ve světě, a zejména dokud neodvrhnou vlákna, která v nich zanechali druzí, nemají možnost zacházet s ovládanou pošetilostí, protože právě cizí vlákna jsou základem pro bezmezné zveličení vlastní důležitosti. Aby mohli v praxi provádět ovládanou pošetilost, musí se umet vysmát sami sobě. Ovládaná pošetilost totiž v žádném případě není způsob, jak si z lidí tropit šašky, jak je kárat nebo se nad ně nadřazovat. Jedním z výsledků podrobné rekapitulace, řekla Florinda, je upřímný smích, když se člověk dostane tváří v tvář nudnému opakování významnosti, kterou přikládá sám sobě a která je v jádru veškerých lidských vztahů.

Florinda zdůraznila, že pravidlo označuje stopařství a snění jako umění, tedy něco, co člověk vykonává. Životodárná povaha dechu dává také schopnost pročištění. A právě tato schopnost proměňuje rekapitulaci v praktickou záležitost.

Tyto tři základní techniky stopařství, tedy bednu, seznam událostí k rekapitulaci a stopařův dech, považoval dobrodinec za nejdůležitější úkoly, které bojovník může splnit, vysvětlovala Florinda. Dobrodinec byl toho názoru, že hluboká rekapitulace je nejúčinnějším prostředkem, jak ztratit lidskou formu. Proto je pro stopaře, jenž si zrekapituloval svůj život, snazší využívat všechna nedělání vlastního já, jako je například vymazání osobního příběhu, ztráta vlastní důležitosti, prolomení rutiny a tak dále.

Jejich dobrodinec, vyprávěla Florinda, jim všem názorně ukazoval, co má na mysli. Nejdříve sám jednal podle těchto zásad a potom jim jako bojovník odůvodnil svoje činy. Jako mistr stopařství využil v jejím případě nemoci a léčby, což bylo nejen v souladu s jeho způsoby bojovníka, ale také mistrovským úvodem do sedmi základních principů stopařství. Nejdříve přitáhl Florindu na svoje bitevní pole, kde mu byla vydána na milost a nemilost, potom ji přiměl odvrhnout všechno nepodstatné, naučil ji nasazovat život za rozhodnutí, naučil ji uvolňovat se, aby mohla nové přeskupit svoje síly, přiměl ji vstoupit do nového a odlišného rozpoložení - do optimismu a sebedůvěry, naučil ji stlačit čas a konečně jí ukázal, že stopař se nikdy nedere do popředí.

Na Florindu nejvíce zapůsobila tato poslední zásada. Pro ni shrnovala všechno, co mi chtěla říci jako poslední ponaučení.

„Můj dobrodinec byl náčelníkem,“ řekla Florinda. „A přece bys tomu nikdy nevěřil, když ses na něj díval. Vždycky měl před sebou některou ze svých bojovnic a sám se volně pohyboval mezi pacienty, jako by byl jedním z nich, nebo předstíral blázna, který neustále zametá suché listí podomácku vyrobeným koštětem.“

Florinda vysvětlila, že sedmou zásadu stopařského umění lze uplatnit pouze tehdy, když člověk dodržuje ostatních šest. Proto její dobrodinec pořád přihlížel odněkud z pozadí. Díky tomu byl schopen vyhnout se konfliktům nebo je odvrátit. Pokud i došlo na potyčky, nikdy nebyly namířeny proti němu, ale proti jeho předvoji, jeho bojovnici.

„Doufám, že už teď chápeš, že jenom stopař, který je mistr, může být mistrem ovládané pošetilostí. Ovládaná pošetilost neznamená balamutit lidi. Znamená, jak mi vysvětlil můj dobrodinec, že bojovníci uplatňují sedm zásad stopařského umění na všechno, co dělají, od nejmenších maličkostí až po situace, kdy jde o život.

Uplatňování těchto principů dává tři výsledky. Za prvé, stopaři se naučí nebrat sami sebe vážně, naučí se smát se sami sobě, a protože se nebojí, že je někdo bude pokládat za blázna, každého dovedou obloudit. Za druhé, stopaři se naučili nekonečné trpělivosti. Stopaři nikdy nespěchají, nikdy se nevztekají. A za třetí, stopaři se naučili mít schopnost nekonečně improvizovat.“

Doňa Soledad mé nejen přiměla postavit se čelem k přicházejícímu času, ale vzala mě také ke své paralelní bytosti. Florinda vymezila paralelní bytost jako protiváhu, kterou mají všechna živá stvoření na základě skutečnosti, že jsou světelnými bytostmi naplněnými nevysvětlitelnou energií. Paralelní bytost kterékoli osoby je jiná osoba stejného pohlaví, která je důvěrně a nerozlučně spjata s první. Existují vedle sebe na světě ve stejném čase. Dvě paralelní bytosti jsou jako dva konce jedné hole.

Pro bojovníky je téměř nemožné najít svou paralelní bytost, protože v životě bojovníka je příliš mnoho rozptylujících faktorů a bojovník upřednostňuje jiné věci. Ale ten, kdo tuto věc dokáže, najde ve své paralelní bytosti nekonečný zdroj mládí a energie, tak jako doňa Soledad.

Opakovaně mě upozorňoval, že být ve vědomí levé strany je výhodnější pouze v tom smyslu, že se urychluje naše chápání věcí. Ale je to také nevýhoda, protože v tomto stavu se lze současně zaměřovat pouze na jednu jedinou věc, i když s nepředstavitelnou jasností, takže jsme v něm závislí a zranitelní. Když jsme na levé straně vědomí, nemůžeme být sami. Musí nás ochraňovat bojovníci, kteří získali vlastní celistvost a vědí, jak sami mají v tomto stavu jednat.

Radila mi, že bych nemel dopustit, aby mé zmátly události, které se této noci odehrály na mostě. Nemel bych prý věřit, jako kdysi uvěřil Nagual Juan Matus, že existuje skutečně fyzický průchod do druhého já. štěrbina, kterou jsem viděl, byl prostě jen výtvor jejich záměru, který se prý zachytil kombinací utkvělé představy průchodů, jíž je posedlý Nagual Juan Matus, a zvláštního smyslu pro humor, jenž má zas Silvio Manuel. Tato směsice prý vytvořila kosmickou vaginu. Pokud prý jde o ni, přechod do druhého já nemá žádnou fyzičnost. Kosmická vagina je fyzickým projevem síly těch dvou mužů, kterou pohybují „kolem času“.

Florinda mi vysvětlila, že když ona nebo její spolubojovníci mluví o času, nemají na mysli něco, co se měří pohybem hodin. Pro ně je čas esencí pozornosti. Z času se vytvářejí emanace Orla. Přesně vzato, když člověk vstoupí do některého z aspektů druhého já, poznává čas.

Ujišťovala mě, že právě této noci, když jsme seděli v tom seskupení, měli poslední příležitost pomoci mně i učedníkům stanout tváří v tvář kolu času. Kolo času je prý jako stav zvýšeného vědomí, které je součástí druhého já, tak jako vědomí levé strany je částí já v každodenním životě. Fyzicky se prý dá popsat jako nekonečně dlouhý a široký tunel, v němž jsou reflexní brázdy. Každá ta brázda je nekonečná a jejich počet je také nekonečný. Síla života nekompromisně nutí všechny živé bytosti zírat do jedné brázdy. Zírat do ní však znamená nechat se jí chytit a tuto brázdu žít.

Tvrdila, že to, čemu bojovníci říkají vůle, patří kolu času. Je to cosi jako výhonek vinné révy nebo nehmatatelné tykadlo, které máme všichni. Konečným cílem bojovníka je naučit se zaměřit vůli na kolo času, aby se roztočilo. Bojovníci, kterým se podařilo roztočit kolo času, mohou zírat do kterékoli brázdy a vytáhnout odtamtud všechno, co chtějí, například právě kosmickou vaginu. Být lapen a přinucen prodlévat v jedné časové brázdě, znamená vidět obrazy oné brázdy jen, jak ustupují. Osvobodit se od kouzelné síly těchto žlábků znamená, že se člověk může dívat oběma směry, tedy jak ty obrazy ustupují i jak se přibližují.